Písnička na neděli aneb jak se jezdilo z Chuchle do Radotína začátkem šedesátých let

VIDEO – Výpadovka na Strakonice, barrandovské skály, most inteligence i poslední radotínský přejezd. To jsou hrdinové videoklipu k písni Milana Chladila z roku 1961 o tom, kolik let už jezdí bez nehod.

Píseň Milana Chladila nazvaná Jezdím bez nehod si za volantem občas zabrouká snad každý. Nakonec nebýt Ladislava Vodičky a jeho písně Řidič, ten tvrdej chleba má, mohla by Chladilova serenáda aspirovat i na titul hymny tuzemských motoristů. Zatím se musí spokojit aspoň s oživeným zájmem díky retromuzikálu Rebelové režiséra Filipa Renče. V něm zazněla Chladilova óda na moped spolu s dalšími hity tuzemské pop music šedesátých let.

Malá Chuchle 1961
Milan Chladil, Renata Pospíšilová a Jaroslav Štercl projíždí Malou Chuchlí.

Nás ale zajímá původní verze písně z roku 1961 a konkrétně k ní natočený videoklip, respektive filmová písnička, jak se tehdy klipům říkalo. Ten se takřka celý odehrává na Strakonické ulici, od dnešního Barrandovského mostu až po úplný konec Radotína. Píseň sice zpívá Milan Chladil, hlavním hrdinou je ale komik Jaroslav Štercl a jeho moped Stadion (některé zdroje uvádějí model S11, některé S22). S Chladilem sedí ve voze Škoda Felicia Renata Pospíšilová, tanečnice z tehdy populárního klubu Alhambra. Její jméno neuvádí v souvislosti s tímto klipem ani jindy přesná stránka ČSFD.

Videoklip Dva roky jezdím bez nehod
Jaroslav Štercl u barrandovských skal.

První videoklip na světě? Přeci Josef Bek s Irenou Kačírkovou….

Tady si dovolím menší odbočku. Videoklipy jako součást hudební tvorby a její propagace dnes zná víceméně každý, co ale možná není obecně známo, je fakt, že jedna z prvních filmových písniček vznikla v Československé televiziI Wikipedie uvádí jako první plnohodnotný hudební videoklip na světě titul Dáme si do bytu v podání Josefa Beka a Ireny Kačírkové, natočený v roce 1958. Píseň složil Vlastimil Hála, slova napsal Vratislav Blažek, který je mimo jiné autorem úspěšného muzikálu Starci na chmelu.

Song Dáme si do bytu původně nazpíval Jiří Suchý spolu s Josefem Zímou pro film Snadný život režiséra Miloše Makovce z roku 1957. Z finální verze filmu ale píseň nakonec vyřadila cenzura, protože podle Zímovy vzpomínky pro deník Bleskaž příliš připomínala rock´n roll. Ten byl tehdy považován za ideově závadný import z kapitalistické ciziny. V roce 1959 pak píseň nazpíval i náš dnešní interpret Milan Chladil v duetu s Yvettou Simonovou. Možnost vystupovat v prvním hudebním videoklipu na světě tak Chladilovi utekla jen o kousek.

Nehodě nezabránila ani zadní projekce

Videoklip k Chladilově songu Jezdím bez nehod natočil v roce 1961 semaforský režisér Ján Roháč v barrandovských ateliérech. Většinu záběrů tvoří zadní projekce, i tak se ale natáčení neobešlo bez zranění. Podrobněji na vznik klipu vzpomíná v knize Filmáci ze zámku knížete Schwarzenberga níže citovaný Petr Pavlů. Klip začíná v místech, kde dnes stojí Barrandovský most, a končí na posledním radotínském přejezdu směrem na Černošice.

Cestou míjí naši tři cestovatelé Malou Chuchli a projíždějí pod tehdy sice už dostavěným, ale ještě neotevřeným Branickým mostem, zvaným též most inteligence. Tuto přezdívku získal proto, že na jeho stavbě pracovala řada příslušníků takzvané inteligence, kteří byli v padesátých letech zařazeni do dělnických a pomocných profesí. Stavba mostu probíhala v letech 1949–1955, ale první vlak přes něj přejel až 30. května 1964.

Most inteligence 1961

V roce 1969 získal, jako jeden z mála pražských železničních mostů, oficiální název Branický most. Díky své délce 910 m se mohl stát nejdelším železničním dvoukolejným železobetonovým mostem v Evropě, ale to by na něm nesměla být položena jen jedna kolej. Podle Wikipedie existuje o důvodech jednokolejnosti řada mýtů, odvozených od údajných problémů při stavbě tunelu nad Malou Chuchlí. V Chladilově videoklipu také chybí benzínová pumpa v Malé Chuchli, kterou později proslavil film Pumpaři od Zlaté podkovy z roku 1978.

Natáčení klipu očima přímého svědka

Vznik videoklipu ke Chladilově písni Jezdím bez nehod detailně popisuje tehdejší asistent rekvizitáře Petr Pavlů v pamětech nazvaných Filmáci ze zámku knížete Schwarzenberga:

V následujících dnech jsem byl spolu s několika spolužáky přeřazen ke štábu, který cosi natáčel ve vedlejším ateliéru. Stal se ze mne asistent rekvizitáře. Ve skutečnosti jsem byl Ferdou mravencem, snažil jsem se plnit požadavky všech „významných“ lidí od filmu.

Teprve po letech mi došlo, že jsem byl svědkem zrození hudebních klipů v Čechách. Zasloužil se o to slovenský režisér Ján Roháč. V jeho štábu jsme pomáhali zrodu filmových písniček. Samozřejmě, střihově nebyly nijak zajímavé, neoplývaly zbytečnými triky. Byly to však klipy. Premiéru měly mít o Silvestru v Československé televizi. Šturmovalo se.

V ateliéru stál zbrusu nový kabriolet Škoda Felicia. V něm měl „jakoby“ jet zpěvák Milan Chladil se švarnou děvou a pět populární píseň Jezdím bez nehod. „Jakoby“ jízdu zprostředkovávala zadní projekce ubíhající krajiny. Uprostřed skladby zaznívající z plejbeku se měl z pravé strany objevit na mopedu Stadion 22 tehdy renomovaný komik Jaroslav Štercl. Měl se opřít levou rukou o pravý bok kabrioletu a spustit:

„Poklona, pane Cortéz. Kam s tou starou károu?“
„No dovolte…“, měla se ohradit spolujezdkyně zpěváka Renata Pospíšilová. Byla baletkou ve známém kabaretním podniku Alhambra.
„Vždyť jsem toho snad tolik neřek…“, prohazoval Štercl a na zpívaná slova zpěváka „…tak já pádím, cestou necestou…“ měl pokračovat poslední holou větou: „Tak nashledanou, pane Adam…“ a odpíchnutím nohama od špalků pod mopedem měl ladně opustit záběr.

Já jsem měl máváním deskou ze sololitu vytvářet vítr, který by čechral kadeře Milana Chladila a vlasy baletky.

„Tak si urobime zkúšku, ideme…,“ oznámil režisér. Z plejbeku zaznělo velmi hlasitě „Dva roky jezdím bez nehod, s větrem se honím o závod…“, zadní projekce pracovala, já vyráběl vítr, nesporně nejlepší ve střední Evropě. Již se přiřítil Jarda Štercl, opřel se o vůz, pozdravil a řekl jen: „Kam s tou…“ a s charakteristickým hýkáním zmizel z obrazu.

Nějak špatně stál nohama na špalcích a jednoduše se jak špalek svalil. Roháč zuřivě přerušil zkoušku. Zvuk z plejbeku ustal, vítr se ztišil, bylo slyšet jen úpění. Štercl ležel na dřevěné podlaze ateliéru, moped na něm, nohu měl nějak divně pokroucenou. Za pomoci ochotných rukou se zvedl, postavil moped. Skuhral bolestí.

Natáčení bylo přerušeno, Štercl byl poslán k lékaři. Odpajdal tam v doprovodu dvou kulisáků. Opíral se o ně a svůj odchod z ateliéru provázel úpěnlivými steny. Dílem byly přirozené, dílem si je Jaroušek zvukově upravil k pobavení všech. Jen Ján Roháč z nich žádnou radost neměl. Šterclovo zranění znamenalo prostoj a zpoždění harmonogramu natáčecích prací.

Když se kulhající Štercl znovu objevil na „place“, přivítal ho potlesk. V natáčení se pokračovalo. Bylo však vidět, že komik plní příkazy režiséra se sebezapřením, výron byl patrně bolestivý. Ostré natáčení bylo opakováno znovu poté, co Jarda Štercl pronesl místo „nashledanou, pane Adam…“, „nashledanou, pajdám…“ Za hurónského smíchu se to muselo sjet znovu. Tentokráte Jára exceloval.

Úryvek z knihy otiskl týdeník Obrys Kmen.

Tak zase někdy u zajímavých historických záběrů na viděnou!

Autor příspěvku: Honza B.

Jako novinář je zaměstnán posledních deset let, aktuálně v pozici šéfredaktora webu o moderních technologiích. Působil například v televizi Nova, vydavatelství Mladá fronta nebo v Českém rozhlase. V Radotíně žije od roku 1986, v roce 1998 maturoval na místním gymnáziu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *